Sebevražda (suicidium) je z psychologického hlediska agresí obrácenou proti sobě, jde o vědomé a úmyslné ukončení života. Širším pojmem je sebevražedné (suicidální) chování, zahrnující vedle dokonaných sebevražd i sebevražedné pokusy a projevy svědčící o sebevražedných myšlenkách a záměrech.

     Sebevražda je obvykle nejzávažnější komplikací duševních nemocí (těžká deprese, schizofrenie, závislosti na návykových látkách, či některých poruchách osobnosti - hraniční osobnost, nebo osobnost s disociálními rysy). U dospívajících se nejčastěji zdůrazňuje korelace s poruchami nálady a poruchami chování. Řada osob, které se pokusí o sebevraždu má ambivalentní postoj k životu. Chce zároveň žít i zemřít. Přání zemřít bývá spojeno s různými fantaziemi, které obsahují jak agresi obrácenou vůči sobě samému, tak agresi obrácenou vůči tomu, kdo je prožíván jako frustrující objekt. Bývají přítomny fantazie o spojení se ztracenou milovanou osobou, ale i fantazie o pomstě či potrestání toho, kdo neuspokojuje nebo opouští. Důležitým a neopomenutelným rizikovým faktorem je prostředí, které zahrnuje vlivy primární rodiny, interpersonální vztahy, vztahy sexuální, pracovní a ekonomické problémy. Sebevražedné chování je obvykle výsledkem interakce intrapsychických procesů a vnějších okolností, které působí jako stresory. U dětí a adolescentů pozorujeme výraznější projevy vzteku a na důležité osoby (často rodiče), zároveň s pocity zoufalství, viny a bezmoci. V tomto věku bývá sebevražedné chování spíše volání o pomoc, než skutečného přání zemřít.
Bylo by však zjednodušené toto chování posuzovat jako prostou "manipulaci" nebo "demonstrativní" sebevražedný pokus, vzbuzování pozornosti okolí. Prostá manipulace spočívá spíše v předstírání sebevražedného jednání, jež ovšem také může mít nebezpečné důsledky.

     Opakované sebevražedné pokusy zvyšují rizika dokonané sebevraždy. Každé dítě, dospívající a dospělý, kde došlo k sebevražednému jednání by měli být psychologicky a psychiatricky vyšetřeni. Cílem posouzení není jen charakter sebevražedného chování, ale celková psychopatologická charakteristika pacienta, jeho rodiny, sociálního prostředí v němž žije.

     Léčba bývá často nesnadná. Léčebné postupy jsou odvozeny z klinických pozorování účinků různých intervencí a od klinických znalostí psychopatologie těch, kteří se o sebevraždu pokusili. Cílem specifických intervencí (psychoterapeutický kognitivní přístup, psychoterapie orientovaná na sociální prostředí, psychofarmakoterapie) je zmírnit sebevražedné úmysly a do důsledku snížit sebevražednost.
Nicméně důležitou oblastí je prevence, která je založena na včasném podchycení rizikových faktorů a na bezprostřední intervenci, zaměřené na maximalizaci ochrany dětí, adolescentů i dospělých před sebepoškozením. Každý pacient musí být léčen s přihlédnutím k unikátním okolnostem situace každého jedince. Takováto léčba vyžaduje individuální přístup terapeuta, i zapojení dalších zdravotnických profesionálů. Terapeuti musí být pro pacienta dostupní a musí mu nabízet aktivní podporu a optimismus.

Zpracovala: MUDr. Jana ŠPLÍCHALOVÁ